Svatební blues

čtvrtek 1. říjen 2009 10:00

Nasadit Míťovi chomout bylo naplánováno na konec června L.P. 1966. Se spolupracovníky jsme tuto událost předem náležitě oslavili, a během pracovní doby jsme se zevnitř podívali na dno několika lahvinkám vína. Při oslavách nadcházejícího sňatku jsem byla vystavena nejenom sentimentálním meditacím ale i zvědavým otázkám jako koho že si to uvazuju na krk, jestli sis to Jaruš dobře rozmyslela, a jestli jsme spolu tak daleko že už před sebou prdíme?

Ujistila jsem vážené obecenstvo že tak daleko to prozatím nedošlo, a nastávajícího chotě jsem popsala jako osobu natolik talentovanou že si dovede současně čistit zuby a čůrat aniž by při tom znečistil podlahu koupelny. Také jsem neprodleně vyzvedla Míťovy klady, spočívající v tom že má dobré srdce a daleko doplivne.

Jenže co mi tyto vzácné charakteristické rysy ženicha byly platné v den svatby? Pečlivě nastrojená, nalíčená a učesaná jsem nedočkavě očekávala Míťu s kytkou v ruce - a on pořád nikde. Už bylo skoro jedenáct, o půl dvanácté jsme měli stát bok po boku uvnitř Staroměstské radnice, a Míťa s pugétem se furt neobjevoval! Při myšlence že si to na poslední chvíli rozmyslel mnou začaly otřásat vzlyky, a slzy deroucí se mi do očí slibovaly že na mých lících vytvoří abstraktní obraz hodný vystavení v Národní Galerii.

Táta však naštěstí situaci zavčas zhodnotil. Jako zázrakem odněkud vytáhnul flašku vodky, a začal mi nalejvat skleničku za skleničkou "na kuráž." Aby mě přivedl na jiné myšlenky tak si se mnou ochotně přiťukával, a když se konečně ve čtvrt na dvanáct Míťa s kytkou dostavil, byli jsme s tátou ve velice povznesené náladě. Oba jsme se nepříčetně chechtali, a zatím co já dělala "ihahá" (jako po shlédnutí "Koně" v divadle Disk), on pořád volal taxíka. Jeho výkřiky: "Taxi! Taxi! Tak si vyliž prdel!" se nesly barákem, a shromáždění svatebčané na sebe znepokojeně pohlíželi.

Na Staroměstskou radnici jsme dorazili s malým zpožděním. Za zvuků svatebního pochodu (do něhož z plných plic řvalo nějaké bejbátko) jsme s Míťou stanuli před soudkyní z lidu, a já jsem s nádherně oblbující špičkou klopýtavým hlasem vyslovila své "ano." Čímž jsem se veřejně zavázala k tomu že svému manželovi budu věrná až za hrob, že mu budu prát fusekle, a že spolu v nezlomné jednotě budeme čelit povodním, tornádům a jiným živelným pohromám které na nás v životě bezpochyby čekají. Jediné co ke zpečetění našich slibů chybělo bylo přání, "ať vám věčně vzplá slunce zářící."

Ještě že to na radnici měli tak dobře zorganizované. Všecko šlo jak na běžícím páse, a ceremonie netrvala moc dlouho takže jsem nestačila upadnout. A zatím co jsem zahalena mračnem alkoholických výparů opouštěla svatební síň, dveřmi už pokukovala další vdavkůchtivá nevěsta.

Tóny svatebního pochodu (určeného nám) konečně umlkly, uřvanej prcek taky, a naše vyhladovělá dvanáctka se odebrala do hotelu Flóra na svatební žranici. Tam se každý vrhnul na záhadné pokrmy se vznešeně znějícími jmény - o to horlivěji proto, že za ně nemuseli platit. Nebyla jsem zas natolik ožralá, abych si neuvědomovala že názvy jídel jsou v přímé
korelaci s cenou; čím záhadnější název, tím vyšší cena. A v duchu jsem počítala, co nás tenhle vstup do manželství bude stát.

Během hostiny jsem seděla co nejdále od Míťových rodičů, kteří se už dlouho předháněli v tom dát mi najevo že mě zrovna nemilují. Ale přesto že jsem byla na opačném konci stolu, podařilo se mi zachytit zajímavou konverzaci. Můj novopečený tchán, rozjařen vínem se naklonil k tátovi, a pronesl neodolatelnou nabídku: "Mohli bysme si přece tykat, né? Dyť sme voba komunisti!"

Táta si onoho pána změřil nepřívětivým, i když trochu pobaveným pohledem, a poté mu s jiskrou v oku oznámil že on komunista není a tykání proto nepřichází v úvahu. V tu chvíli jsem ho obdivovala ještě víc, než když ráno volal taxíka! Pod stolem jsem tiše tleskala jeho odpovědi, a stěží jsem skryla škodolibost když o chvíli později vstal, poplácal Míťu po zádech a oslovil ho "pane kolego."

Prasečí hody se začínaly chýlit ke konci, a jelikož zkalené zraky hostů nasvědčovaly tomu že co nejdřív začnou padat ze židlí anebo zůstanou štajf tam kde se právě nalézají, tiše jsme se s Míťou vytratili. Odebrali jsme se do pokoje o tři patra výš, kde jsme padli hubou do kanafasu a neprobudili se až do rána.

Teda takhle vášnivou svatební noc asi hned tak někdo nezažil.
Jarka Jarvis

Jarka Jarvis

Jarka Jarvis

Píšu o tom, co mě napadne. Ať už jde o události doma či ve světě, politicky nekorektní náměty, vzpomínky na doby dávno minulé, nebo prostě popis toho co se stalo predevčírem. Hlavním účelem mých pokecánků je čtenáře buďto pobavit, anebo jim něžně naznačit nad čím by se třeba mohli zamyslet.

Jsem babka v důchodu, která je ráda že už nemusí brzy ráno vstávat aby byla včas v práci. Možná i proto dnes nic nestíhám ...

REPUTACE AUTORA:
8,81 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora